Dopis pro Mého Anděla
Můj drahý příteli!
Píši Ti pár řádků, o kterých vím, že si je jen stěží přečteš. Pokud si tyto řádky přečteš, nebudeš vědět, že patří Tobě. Nebudeš, protože dávno nejsem s Tebou.
Je až s podivem, že je to tolik let, co jsi mi byl na blízku, a já Tě stále mám hluboko v sobě. Pořád s Tebou cítím spojení. Každého člověka, se kterým jsem se rozešla, jsem dokázala nechat v minulosti. Přátelé, dávné lásky... Jen Tebe ne. Pořád jsi se mnou. Jsi uchovaný v mojí duši přikrytý skořápkami citů, které jsou již dávno irelevantní. V mých snech mě pravidelně chodíš navštěvovat. Po Tvém boku létám. Je to zvláštní, ale létající sny mám jen, když do nich vstoupíš Ty. Pojme mě jakási lehkost. Cítím spřízněnost na mnohem hlubší úrovni, než jsou „běžné vztahy“. Cítila jsem ji vždy. Nikdy nešlo o mileneckou lásku, nešlo ani o „obyčejné“ přátelství. Myslím, že jsme to cítili oba stejně. Bylo to opravdové a hluboké. Pochopila jsem, že není důležité, jaký náš vztah byl (ač jsem si nad tím měsíce lámala hlavu) , ale ta skutečnost, že jsme se potkali. Žes´ mi předal to, cos´ měl. Jen Tě nedokážu ani po deseti letech nechat jít. Nosím Tě dennodenně v sobě. Mám pocit, že v mém životě ještě nějakou roli sehraješ. Nebo sehráváš každý den, když si vybavuji Tvá slova, která mě moc naučila? Možná jsem jen alibistka, která Tě nedokáže nechat odejít, protože jsi byl v mém životě stěžejní osoba mého dospívání, a nechci se vzdát pocitu, že jsi se mnou. Ačkoli se neustále měním a sbírám nové zkušenosti, tys byl tím, kdo položil pevné základy půdy pod mýma nohama. Nevíš o tom, ale v každé těžké zkoušce, která nastala po Tvém vzdálení, jsem si říkala, co bys mi poradil Ty, jak by ses zachoval. Moc mi tyhle myšlenky pomáhaly, protože vždy jsem ze všeho vzešla nakonec jako vítěz – právě díky Tvému „učení“.
Chtěla bych Ti upřímně a s nekonečnou pokorou poděkovat za ty stopy, které zůstaly v mém srdci. Za všechny myšlenky, které po Tobě v mé mysli zbyly. Za úsměv, který mám ve tváři, když si připomenu Tvou blízkost. Za to krásno, které umím vnímat díky Tobě. Za to, že jsem pochopila, že milenecká láska není v životě to, co mu dává smysl (to mi to trvalo,že? :) ). Za to, že jsem pochopila, že všeho se časem přejíš, když je toho přehršle. Za to, že jsem přijala, že bolest patří ke spokojenému životu a že vždy musí být tma, aby bylo světlo. Za to, že jsem měla to štěstí a mohla sdílet s Tebou tu nejcennější komoditu na světě.
Také bych se Ti chtěla omluvit za svou sobeckost a to, že jsem Ti vyčítala, že jsi mne zradil. Hodněkrát jsem Ti psala, že Tvé vzdálení vnímám jako zradu, protože jsi mi sliboval, že mi zůstaneš na blízku. Za to se Ti upřímně omlouvám a malinko se i stydím. Nedokázala jsem tenkrát pochopit, že musíš jít dál, že Tvá cesta pokračuje jiným směrem. Že Tvůj život bude (vlastně byl vždy) jiný, než je ten můj. Že toho musíš ještě spoustu zažít- stejně jako já. Byla jsem moc sobecká, protože jsem Tě chtěla mít jen pro sebe - pro své libé pocity. Vůbec jsem neviděla Tebe, jen samu sebe a svůj strach, že o Tebe přicházím. Ach, jak přízemní ...
I když mi fyzicky už dávno nejsi na blízku věř, že svůj slib, který jsi mi dal, jsi splnil. Zůstáváš na blízku v mém srdci a vzpomínkách.
Děkuji Ti. M.
